Strach z řízení auta a jeho příčina z minulého života
Navštívila mě klientka, která měla strach z řízení auta. Přesněji řečeno říkala, že má z řízení auta doslova hrůzu.
Co říkala klientka o řízení auta před terapií
V rámci úvodního rozhovoru jsem se snažil získat od klientky co nejvíce negativních prohlášení, tzv. postulátů. Když se totiž řekne „strach z řízení auta“, může se za tím skrývat všelicos. Někdo má například strach z řízení auta proto, že se bojí, že někomu ublíží. Jiný může mít strach z řízení auta proto, že může poškodit auto, nebo způsobit nějakou škodu někomu jinému. No a někdo se může bát řízení auta třeba proto, že má strach ze smrti. Při své práci jsem u klientů objevil nejrůznější příčiny strachu z řízení, nikdy se však neopakovaly a vždy to byl “originál”.
Klientka hovořila o svém strachu z řízení auta takto:
Jsem panikář.
Mám pocit, že to auto ovládá mě.
Bojím se, že tím, že to auto neovládám, někomu ublížím – mám strach o druhé.
Bojím se, že způsobím fatální nehodu.
Nikdy jsem auto řídit nechtěla, nikdy jsem si nevěřila.
Když mám řídit, nemám pevnou půdu pod nohama.
Já řídit auto nebudu, neumím to natolik, abych někoho neohrozila.
Mám strach, že ve zmatku pustím volant a chytnu se za hlavu.
Mám pocit bezmoci – nemám ráda, když nade mnou něco má kontrolu.
Když mám někam vyjet, nemůžu už noc před tím spát, je mi na zvracení.
Když řídím a pak přijedu domů, musím aspoň dvě hodiny spát.
Hlubinná terapie a zjištění příčiny strachu z řízení auta
Na začátku terapie klientka prožívala mnoho nepříjemných fyzických pocitů – somatik. Už jen představa toho, že by měla řídit auto, v ní vyvolávala tyto pocity:
„Vevnitř se mi všechno sevřelo, rozbušilo se mi srdce, fuj, je mi hrozně špatně, hnusnej pocit, fuj, je to, jako když stojím nad propastí, skočím a padám. Třeba to auto neuřídím, dělá mi to problém, pak někomu něco udělám… Můžu někomu ublížit. Až jsem se z toho celá zpotila.“
Při tom všem, co klientka říkala, navíc celá výrazně zrudla. To je jen malá ukázka somatik, která automaticky a neřízeně klientku zachvátila, kdykoliv začala cítit svůj strach z řízení auta.
Začali jsme tedy hlubinnou terapii tím, že klientka procházela nedávnou událost, kterou zažila v autě. Ta nám potom posloužila k tomu, že jsme se mohli vrátit až do jednoho z minulých životů. Následující popis hlubinné terapie je samozřejmě zkrácený, celá terapie trvala zhruba tři hodiny.
Klientka: Strach z řízení auta, můžu ublížit ostatním. Mám těžký nohy, necítím se dobře, jako by mi něco sedělo na srdci, nemohu dýchat, jsem celá těžká. Bojím se, že bych někoho mohla zabít, úplně mi zdřevěněla levá noha a celá jsem se opotila. Cítím hrozné napětí, nevím, jestli bych se s tím dokázala vyrovnat.
Svou chybou někomu mohu zničit život. Jsem vnitřní zmatkář, nemám ráda stres, když jsem vtažená do situace a nemohu z ní pryč. Nemám ráda stres, vnitřně mě to ničí. Když vezu děti, přebírám za ně zodpovědnost. Cítím svírání v ramenou, špatně se mi dýchá, dřevění mi pusa.
Co kdybych svou vinou způsobila něco svým dětem, fuj, to se mi nelíbí, ty děti mají jenom mě jako jistotu. Vnitřně se celá klepu, je to bezmoc.
Mám pocit, že si to auto dělá, co chce, ne to, co chci já. To auto mě nechce poslouchat…
Pavel Kaiser: Co pro vás znamená vézt děti autem?
KL: Vzít zodpovědnost za děti a strčit je do tý potvory plechový. Chyba v autě může být fatální, nemám rychlý reakce, jsem zpomalená tou hrůzou. Brní mě celá pusa.
Tolik tedy k pocitům, které klientka cítila, už jen když začínala myslet na to, že by měla nebo musela řídit auto. Poté jsem klientku vrátil k první události, která souvisela se strachem z řízení auta. Byla to událost z autoškoly (tedy z tohoto života).
KL: Nabourala jsem ceduli, spletla jsem si pedály. Jsem blbá, je mi z toho špatně. Cítím vnitřní sevření, je mi špatně, to auto mi nepatří. Moje reakce byla špatná, strašně se stydím. Špatně se mi dýchá, bolí mě ramena, ruce, cuká mi levá noha. To auto bude poničený, něco jsem zničila, učitel mi bude nadávat, to mě úplně ničí.
Tohle se mi může stát znovu, když šlápnu na špatný pedál. Cuká mi tvář, cítím napětí v krku, nelíbí se mi to (celá se při tom kroutí).
Učitel to vzal s humorem, už dojíždíme, potřebuji čas, dojíždím doslova v hrůze. Nelíbí se mi to, dusím se, panika. Strašná úleva, že už můžu z toho auta vylézt.
Já to auto nezvládám, cítím silné napětí. Když si teď sednu do auta, budu hrůzou bez sebe, to nedokážu.
Vadí mi, že přebírám zodpovědnost za ostatní. To mě nervuje. Nabourala jsem sice jenom do cedule, ale příště to může být někdo jiný. Cítím vnitřní chvění, pocit bezmoci, co jsem to způsobila… Čekám na ortel, teď už to neovlivním.
Poznámka: ještě jednou si přečtěte poslední větu a za chvíli se dozvíte, jak už v této chvíli klientka hovořila, anaiž by to tušila, o zážitku z minulého života.
Klientka pak pokračovala:
KL: Hlava mi říká, nedělej to, jsem panikář, mám ráda klid a harmonii všeho, to mě vykolejí. Nevím, co s tím mám dělat, vevnitř se mi všechno kroutí, jako kdyby mě šponovali. Z toho auta mi není dobře, nechci ho.
Místo cedule tam mohl stát člověk, dítě, něco živého. Je mi na omdlení. Čekám napětí, nemám ráda napětí. Už se cítím na pokraji sil. Přeju si, aby to skončilo…
Hrůza, že jsem něco udělala a čekám na verdikt, který už neovlivním. Ta bezmoc mi vadí.
Prožitek vlastního porodu
Vše, co se klientce vybavilo, mi pomohlo dostat ji dále do minulosti. Bylo poznat, že klientka nevěří, že by si mohla vybavit nějakou vzdálenější minulost, ale to nebylo na závadu. Důležité bylo, že se návrat do minulosti podařil, to ostatní už se vždycky postupně zpracuje.
KL: Je mi blbě, nevím, co to je, cítím jenom tunel, žlutookrová barva, fuj, já bych do toho nevlezla! Dusím se. Chci z toho pryč, nemůžu se ani nadechnout.
Cítím se strašně stísněně, bezmoc, jen z toho chci rychle pryč. Nevím, co je to za událost, snad jedině bych mohla říct „vlastní porod“, ale to opravdu nevím.
Nejde to, nemohu se dál dostat, nejsem schopná se tam pohnout, ani dýchat. Vadí mi asi ta doba, byla jsem tam hrozně dlouho. Stísněný prostor, já nemám ráda ani výtahy, upnuté oblečení, úplně z toho šílím. Nevím, kdy už to konečně skončí.
Nechce mě to tam pustit, vadí mi nečekané události, nemám ráda překvapení, nevím, do čeho lezu. Hrůza ze stísněného prostoru, nemůžu se pohnout, uvíznu tam a ono mě to nepustí!
Poznámka: V této chvíli klientka v události opustila tělo, začala se radostně smát – „nejsem tam :-)“. Proto jsem ji musel vrátit do těla, aby se nevyhýbala prožitku a zpracování události – porodu.
KL: Nemůžu dýchat, hrozná hrůza, nevidím konec, nelíbí se mi to, nemůžu tam vydržet, chci z toho pryč, bezmoc (třese se), budu brečet. Nekončí to, třesu se (trhaně dýchá). Mám strach z neznáma, z úzkého prostoru, ze tmy.
Poznámka: Tento zážitek z porodu už velmi úzce souvisí s jízdou v autě a se strachem z řízení auta. Jak? „Jsem ve stísněném prostoru, jsem tam uzavřená jako v krabici, mám strach z neznáma. Když se člověk narodí, je součástí nebezpečí, a to je stejné, jako když řídím auto. Narodila jsem se do nebezpečného světa. Myslím, že jsem se nechtěla narodit, věděla jsem, že budu čelit nebezpečí.“
Dále si klientka uvědomila mnoho souvislostí, objevila, že byla tzv. nechtěné dítě, její otec si totiž přál syna. Došla také k poznání, že odmítá podvědomě řídit auto, protože je považuje za součást mužského světa. Ona jako žena tedy podvědomě touží po tom, aby se o ni někdo staral a také aby řídil auto namísto ní.
Potom jsem klientku vedl dále do minulosti. Tentokrát se už dostala do minulého života, i když tomu nemohla uvěřit.
KL: Cítím se strašně špatně, jsem zavřená. Vidím kamennou stěnu, dva uzoučké průhledy. Nemohu nic dělat, jenom se dívám. Vím, že tam umřu.
Vynesou nade mnou verdikt. Je to stejné, jako když se stane bouračka v autě.
Jsem mimo tělo, to leží na zemi, já se jenom dívám. Já jsem to věděla, že tam umřu. Takhle nějak bych si představovala duši. Část mě je pryč, fyzická část zůstala dole, tam, kde jsem umřela.
PK: Co jste tedy prožila v této události?
KL: Svou smrt, takže něco z minulého života. Byla to nespravedlnost, byla jsem nevinná.
Poznámka: Jak vidíte, klientce se nejprve vybavila jen nepatrná část události z minulého života, ale aspoň už věděla, že tam zažila svou smrt. Dalším mým úkolem tedy je, abych ji postupně dovedl k plnému vybavení události a pochopení souvislostí s řešeným tématem – tedy jak spolu souvisejí tato smrt a strach z řízení auta.
Vracím tedy klientku na začátek události a ona si postupně vybavuje asi takovýto příběh…
KL: Jsem šlechtična, vedou mě do věže za údajnou nevěru, je to bezpráví. Už jsem ve věži, zazdili mě tam. Čekám na zázrak… Konec.
Cítím lítost, svět není spravedlivý. Jeho zabili! Já jsem nebyla nevěrná, mám z toho špatný pocit, měla jsem mít rozum. Asi to byla pýcha, neměla jsem mu pomáhat, protože on nebyl urozený. Měl na sobě jen obyčejnou bílou košili.
Moje chování opět způsobilo smrt jiného člověka.
V tom životě mě provdali proti mé vůli na příkaz otce. Nechci manžela, je krutý, ale musím. Jsem nešťastná.
Zazděná ve věži – jako v autě…
Klientka si vybavila postupně další a další detaily, viděla tam své nešťastné manželství a platonickou lásku k neurozenému člověku. S ním se cítila dobře, prožívala pocity, jaké s manželem prožít nemohla.
Za to byla odsouzena k smrti, zazděna ve věži, kde ve stísněném prostoru zemřela. Jejího domnělého milence popravili, což si kladla za vinu.
Tento prožitek minulého života se jí spojil se strachem z řízení auta – stísněný prostor, nedobrovolnost, pocit, že špatným rozhodnutím může způsobit něčí smrt.
Klientka si pro dokonalé zpracování minulého života a smrti potřebovala projít tuto událost ještě asi šestkrát. Poté se už vše jevilo v pořádku. Zmizely nepříjemné pocity, klientka se cítila s událostí smířená. A pochopila, jak tato událost způsobila, že měla strach z řízení auta.
Strach z řízení auta je pryč
Při závěrečné kontrole jsem klientce kladl podobné otázky jako na začátku našeho setkání. Když si představovala, jak by se cítila, pokud by musela řídit auto, řekla „Prostě tam to auto je, tak budu řídit. Nejsem z toho nijak vystresovaná.“
Jak si můžete pamatovat, před hlubinnou terapií bylo pro klientku velmi stresující, že by měla převážet i své děti. Po terapii prohlásila: „Děti v autě? V pohodě! Jsem řidička, tak je odvezu.“
Takže jak vidíte, klientka si pro zbavení se hrůzy z řízení potřebovala vypořádat se třemi událostmi – malou a vlastně bezvýznamnou bouračkou v autoškole (kde se ale strach z řízení začal projevovat naplno), nepříjemným porodem a nakonec smrtí v minulém životě. Všechny tyto události spolu souvisely, protože v nich klientka prožívala podobné pocity.
Je velmi pravděpodobné, že se klientka zbavila nejen strachu, ale také nepříjemných pocitů ze stísněných prostor. A vy už víte proč…
A to je tečka za celou terapií a bývalým strachem z řízení auta…
Pokud i vám komplikuje život strach z řízení auta, rád Vám pomohu zjistit a hlavně odstranit pravou příčinu tohoto problému. Stačí použít můj Kontakt.