Jak se můj klient zbavil sociální fobie
V první řadě bych rád napsal, že „sociální fobie“ je velmi obecný pojem a vlastně nevím o žádných dvou lidech, kteří by měli „sociální fobii“ stejnou jako někdo druhý. Je to jen „škatulka“, do které psychiatři člověka zařadí, protože mu v podstatě nemohou pomoct. A je pochopitelné, že užívání léků nemůže odstranit pravou příčinu sociální fobie, pouze člověka utlumí. Nicméně hlubinná terapie může člověku pomoct objevit příčiny sociální fobie, zpracovat je, vědomě je prožít, a tak se fobie nadobro zbavit.
V dnešním článku se tedy podíváme na případ, který jsem řešil s klientem, jak on prožíval to, co nazýval sociální fobie, ale hlavně na to, v čem objevil její příčinu.
Sociální fobie mého klienta
Než začnu se svým klientem pracovat, vždy s ním hovořím a chci, aby volně vyprávěl o své situaci. Protože už jsem takových životních příběhů slyšel opravdu hodně (a někdy je to k neuvěření, co lidé prožívají), naučil jsem se a snažím se z tohoto vyprávění odchytit to hlavní, co vypovídá o podvědomých programech klienta, tedy tzv. postuláty. To jsou pevně zakódovaná přesvědčení, která má klient v podvědomí, ale při běžné řeči si to neuvědomuje. Naše řeč často prozradí opravdu hodně, ale když neposloucháme pozorně, spousta věcí nám unikne. Tyto postuláty se stávají programy, které klienta ovládají v situacích, které jej stresují.
Těchto několik vět jsem vybral z klientova vyprávění o tom, co ho trápí (či spíše trápilo před terapií):
„Jsem nervózní ze situací, ze kterých nemohu odejít, které neovládám. Ubíjí mě to. Jsem nervózní. Něco strašného by pro mě bylo jít třeba do supermarketu, protože není snadné odtud odejít.
Neovládám tu situaci, nevím, co mě čeká.
Nemám také rád dlouhé pohledy z očí do očí, když je to nějaká autorita, cítím se proti tomu člověku malý.
Trpím návaly do hlavy, motáním hlavy, úplně by to se mnou bouchlo. Kazí mi to život.
Takových situací je denně několik. Je to také strašně závislé na únavě.
Do autobusu bych vůbec nevlezl. Do metra… nedej Bože, to už vůbec ne.
Mám to takto už přes deset let.
Jít třeba na koncert, to u mě nepřipadá v úvahu.
Také procházení po ulici mi nedělá moc dobře. Kdyby mě tam chytlo točení hlavy, není kam utéct.
Vadí mi situace, které neovládám, kdy nejsem plně svým pánem.“
Spiritual Response Therapy a hlubinná terapie začínají
Jako vždy nejprve testuji klientovi pomocí napojení na Vysoké Já (SRT, Spiritual Response Therapy), jak se cítí vnitřně a kde se nachází na tzv. Barometru chování. U tohoto klienta vyšel stav:
Není volby, cítí se Přemožený. To znamená, že v různých situacích má pocit, že nemá volbu, případně i kdyby ji měl, tak ji není schopen učinit. Je to vlastně nejhorší stav na Barometru chování, je to ten úplně nejposlednější v celé škále.
Velmi mne vždy zajímá, jak následně hlubinná terapie potvrdí, co mi barometr ukázal, takže posuďte sami i tento případ.
Hlubinná terapie na téma „Bezmoc“.
Klient se po úvodním rozhovoru rozhodl, že tématem jeho terapie bude „Bezmoc“.
Klient (KL): Bezmoc, bezmoc, bezmoc. Nedokážu to změnit, bolí mě hlava. Nejsem pánem situace. Nabíhají mi myšlenky, nedokážu se ovládnout. Vybavují se mi různé katastrofické scénáře, připravuji si únikové scénáře.
Pavel Kaiser (PK): Nyní si klient vybavuje jednu z mnoha událostí z nedávné minulosti, zde ji uvedu jen zkráceně, ale uvidíte sami, jak na něj „sociální fobie“ působila.
KL: Jdu do obchodu, první pohled na prodavačku, pohled z očí do očí, už to na mě najíždí, nakoupil jsem a musel jsem utéct do auta (aniž bych zaplatil, zboží jsem nechal v obchodě). Pak se v autě snažím uklidnit, měl bych se vrátit, ale nevydržím to, budu muset utéct. Už se to zase rozjelo.
Mám strach, že to nedokážu ovládat, že omdlím, že se tam zesměšním. Teď cítím úplnou závrať.
Jsem nervózní, cítím to v hlavě, na temeni hlavy, točí se mi hlava, jsem unavený. Chce se mi spát. Kolem mě jsou lidi, nemůžu odtamtud odejít, nejsem pánem situace.
Točí se mi hlava, jako bych se kolébal, mám závrať.
Jsem nervózní, protože půjdu k pokladně, nervozita je velká, všechno to cítím v hlavě. Je to jako blesk do hlavy, cítím to v rukách, klepou se mi. Říkám si, že se mi to zase všechno vrátilo. Nezvládnu to! Nejistota! Jsem unavený, jako bych byl přepracovaný, tělo se brání. Cítím nervozitu v hlavě, tlak. Prožívám záchvat strachu.
Další situace z tohoto života
Dále klient popisoval situaci, která se mu stala před několika lety. Měl absolvovat zkoušky. Byl na ně velmi dobře odborně připraven, ale to, že měl předstoupit ve skupině lidí před několik zkoušejících, ho krutě potrápilo. Vyjímám pouze pár vět:
KL: Mám z toho hrůzu. Není úniku. Podlamují se mi kolena, když odtud uteču, bude ostuda. Skoro omdlévám, rozbušilo se mi srdce. Mám závratě, cítím napětí. Nevím, co teď bude. Cítím závratě, tlak v hlavě.
Dostal jsem se opět do situace, ze které není úniku, znervózněl jsem. Absolutně bezvýchodná situace. Obrovská nervozita v hlavě.
Nemám pevnou půdu pod nohama, podlamují se mi nohy strachem, jsou slabé, obrovská nervozita, bolí mě hlava. Mám nervózní ruce, jako by se pode mnou něco bořilo, není se kam schovat. Nemám žádnou jistotu. Jako by bylo zemětřesení a bořila se pode mnou zem.
Zkoušky nakonec dopadly velmi dobře, byl to na jednu stranu obrovský šok, na druhou stranu velké štěstí, obrovský úspěch.
V další události, kterou si klient pod mým vedením vybavil, se jednalo o dlouhé umírání matky na rakovinu a její smrt.
Během let, kdy matka umírala, si klient postupně vytvářel spoustu blokujících programů. Opět uvedu jen hodně zkrácenou verzi. Zdůrazňuji zde hlavně postuláty, tedy negativní blokující přesvědčení, která si klient vytvořil.
KL: Volá mi otec, že matka má rakovinu. Cítím vztek, bezmoc, jsem naštvaný, mám strach o matku. Nedokážu se na nic soustředit, bolí mě v hlavě, na srdci, na hrudníku. Matka zemře, bude trpět. Těžké myšlenky, bezmoc, nemůžu jí nijak pomoct. Přijdu o ni, velká beznaději, nemůžu jí pomoct. Bude trpět!
Už nikdy nebudu šťastný, nemůžu být šťastný, když ona trpí. Nemůžu se přece smát, když ona trpí. Já už nemůžu být šťastný.
Trpím společně s ní. Trpím s matkou.
Nemohu se smát, nemohu být šťastný, mám strach, že o ni přijdu, totální bezmoc.
Nemohl jsem se jí podívat do očí – ze soucitu, nemohl jsem jí nijak pomoct.
Nemám sílu se na ni ani dívat, trhá mi to srdce. Nedělá mi to dobře, dívat se na ni, jak trpí. Nemám jí jak pomoct.
Je to bezvýchodná situace, nemohu to nijak změnit.
Nemohu být šťastný.
Je to bezmoc, hrozná bezmoc.
Už jsem to vzdal, už nemohu dál. Matka zemřela a ty problémy ve mně zůstaly.
Nedokázal jsem to ovlivnit žádným způsobem.
Nemohu to změnit, musel jsem trpět s ní. Jako bych se trestal, že mně je dobře, a jí ne.
Když matka trpí, tak bych měl trpět taky.
Už nikdy nemohu být šťastný. Nezasloužím si být šťastný. Trestám se.
Bylo to pět let utrpení, obrovská bezmoc, nemožnost z té situace odejít.
Po této události se ještě klient věnoval několika dalším událostem z tohoto života, které nyní přeskočíme. Chtěl jsem klienta dovést až k příčině problému, protože doposud procházené události byly pouze odrazem něčeho, co prožil v dávnější minulosti. Mou snahou tedy bylo pomoct mu dostat se do nějakého důležitého minulého života.
Tady se ukázalo, že klient v podstatě nevěřil, že by si vůbec mohl nějaký minulý život vybavit, ale svěřil se mi, že už když se poprvé dostal na můj web a četl si mé články, stále se mu vkrádala určitá představa, obraz, který se mu stále vracel.
Bylo na čase tento obraz uchopit a zpracovat, protože při hlubinné terapii se klientům nic nevybavuje jen tak náhodou. Je to působením tzv. vnitřního kompasu, jak jsem si to pro sebe nazval.
KL: Nic si nevybavuji, jen vidím jakoby ženy v koncentráku, někdo je chce udusit. Všechny ruce jsou zvednuté, snaží se odtamtud dostat. Vidím staré dveře, všude hubené ruce.
Je to bezmoc, nemohu utéct. Ti lidé tam jsou namačkaní, dusí se tam. Jsou zavření.
PK: Kdy se tato událost stala?
KL: Je to asi v 17. až v 18. století. Někdo je tam nahnal, zavřel. (pozn.: všimněte si, že klient si stále nepřipouští, že i on je v této události, stále hovoří o „nich“; časové určení, které se klientovi vybavilo, je výborné, ale nemáme možnost je nijak ověřit).
Obrovská bezmoc, je to beznadějný, nemožnost odejít. Mačkají se tam a dusí se. Vzdávám to, nemá to smysl. Mají zvednuté ruce, snaží se dostat ven. Ta žena (pozn.: klient, který se s ní ale zatím neidentifikuje) to vzdala.
PK: Co jste si tedy v této události uvědomil?
KL: Je tam hodně velká souvislost. Ta žena cítí přesně to, co obvykle cítím já.
PK: Vedu klienta k tomu, aby z počáteční útržkovité události sestavil celý příběh. To je důvodem toho, proč v hlubinné terapii musíme události procházet opakovaně a snažit se do nich doplnit všechny možné podrobnosti, které si je klient dokáže vybavit. Také mu svými instrukcemi a otázkami pomáhám proniknout do události co nejhlouběji a odnést si z ní co největší pochopení a poučení. To je na hlubinné terapii to nejdůležitější!
KL: Ta žena se asi bojí oběšení. Motá se mi hlava. Je to absolutní beznaděj, vedou ji na popraviště, dav lidí. Lidé křičí, všechny ty ženy na nádvoří věší, je tam šibenice. Strašné pohledy těch lidí, křik. Křičí asi francouzsky. Vedou je na popraviště, potupa, stydí se. Pokřikuji na ně, plivají na ně. Hanba! Nějací lidé kolem ní, možná nějací faráři. Čeká na popravu. Už je oběšená, už se houpe. Dívám se na to shora, točí se mi hlava. Udělalo se mi blbě, ta žena zemřela. Je mi hrozně zle, motá se mi hlava, je mi nepříjemně. Ta žena vidí sebe sama, jak tam visí (pozn.: klient stále nevnímá, že se jedná o jeho minulý život, nebo si to nechce připustit, ale to už bude můj úkol ho k tomu dovést).
PK: Projděte tu událost znovu od začátku až do konce.
KL: Je to jako ve filmu, vězení, bezmoc, ulička hanby, napětí, strach, pověsili ji, v hlavě mám ty odporné pocity, potom přijde uvolnění.
PK: Jak se vám nyní ta událost procházela?
KL: Už to šlo lehce, ale jsem unavený a mám strach otevřít oči. To motání hlavy je asi od té smyčky kolem krku.
PK: Projděte tu událost znovu od začátku do konce (zde si všimněte, že klient si v dalším průchodu událostí vybaví více detailů, které dosud neviděl, ale také vše projde podstatně rychleji a snáz, tj. bez nepříjemných tělesných pocitů).
KL: Kupka sena, ona sklízí seno. Vojáci, vězení, koně, ona se cítí nevinná, překvapení, není proč, těch žen zajali víc. Šibenice, oprátka, podkopli pod ní židli, vidím to shora. Popravili nevinnou ženu. Byla bezmocná.
PK: Zde nastává „obrušování“ negativních pocitů klienta, který musí událost procházet ještě několikrát, v tomto případě pětkrát. Tím se veškerý negativní náboj z události vybije. Průchody jsou stále rychlejší a snazší.
Konec hlubinné terapie a kontrola pocitů klienta
Po skončení hlubinné terapie vždy provádím „výstupní kontrolu“, tj. chci se přesvědčit, jak nyní klient vnímá události, které procházel a které byly plné negativního náboje. V tomto případě proběhla kontrola takto:
Oběšení: Už je to jako film;
Rakovina a smrt matky: bez emocí, emoce zmizely;
Supermarket: bez emocí.
Dále jsem klienta navedl, aby si opakoval slovo, které ho na začátku terapie tak stresovalo: „Bezmoc, bezmoc, bezmoc…“ – žádný pocit.
Barometr chování po hlubinné terapii ukázal stav: Šťastný.
A to je zhruba vše, tato terapie s úvodním rozhovorem, se všemi podrobnostmi, opakovanými průchody řadou událostí (některé z nich jsem zde pro přehlednost vynechal) a testováním trvala celkem tři a půl hodiny.
Na příkladu této reálné hlubinné terapie také vidíte, jak se vyrovnat se smrtí milované osoby. Vždy se za smutkem a trápením najde řada postulátů a somatik, které vám pomohu odbourat, takže se dlouho nekončící trápení změní v přijetí a vyrovnanost. I toto je pro člověka a jeho spokojený život velmi podstatné.
Pokud i Vy trpíte sociální fobií (ať už se pod tím skrývá cokoliv), rád Vám pomohu zjistit a hlavně odstranit pravou příčinu tohoto problému. Stačí použít můj Kontakt.