Syndrom vyhoření – jak vám může pomoct hlubinná terapie?
Toto je něco málo z mé dost drastické zkušenosti se syndromem vyhoření, zvaným též “burn-out syndrom“. Naštěstí už je to historie stará řadu let, nicméně její důsledky mě provázejí stále.
Vzhledem k tomu, že jsem v minulosti dělal doslova stovky terapií s klienty a kromě toho pořádal spousty kurzů (Reiki, Spiritual Response Therapy, Spiritual Restructuring, hlubinná terapie), zapomněl jsem brát ohled na své zdraví a na svůj odpočinek. Měl jsem pocit, že moje energie je nevyčerpatelná. Asi osm let to tak vypadalo…
Koncem roku – obvykle před Vánocemi – jsem pak pociťoval velikou únavu. Možná to znáte – ve chvíli, kdy můžete vypnout, to na vás dolehne. Tak jsem zažíval menší a postupně větší a větší únavu, které jsem říkal „vánoční“.
Jednou jsem však zjistil, že mě tato únava totálně ovládla a že už nemohu dál. Tehdy jsem to ještě nevěděl, ale byl to syndrom vyhoření.
Komu hrozí syndrom vyhoření nejvíce?
Podle psychologů syndrom vyhoření ohrožuje nejvíce tu skupinu, do které jsem patřil i já: Právníci, manažeři, poradci, zdravotní sestry, ošetřovatelé, lékaři, psychoterapeuti a psychologové, záchranáři, sociální pracovníci, učitelé… Prostě jsou ohroženi ti, kdo pomoáhají lidem. Já jsem nejen pracoval s lidmi, ale také jsem každodenně pomáhal řešit jejich nejtěžší osobní trápení a problémy, aniž bych si uvědomoval, že jsem se za ně začal cítit odpovědný. Přebíral jsem na sebe zodpovědnost “za blaho” stovek lidí.
Stalo se to celkem nepozorovaně proto, že mi lidé často říkali: “Nikdo mi nedokázal pomoct, vy jste moje poslední naděje.”
Syndrom vyhoření nevyléčíte přes noc
Byl jsem na únavu zvyklý, protože jsem pracoval skutečně hodně. Klientela stále rostla, zájem o kurzy byl enormní. A já jsem neuměl říct nikomu NE.
Když jsem vyhořel a poznal, že už opravdu nemohu a nedokážu pokračovat, bylo to zdrcující. Jednou ráno jsem se probudil a najednou jsem se cítil úplně na dně. Psychicky i fyzicky.
Toto byl můj třetí a také poslední případ. Tentokrát to ale nebyla únava, už to bylo skutečné vyhoření. Dostat se z něj mi trvalo čtyři až pět let. To „až“ je zde proto, že nebylo zcela jednoznačně „změřitelné“, kdy už jsem mohl prohlásit, že jsem ze syndromu vyhoření venku.
Třikrát a dost
Při zpětném pohledu jsem si uvědomil, že jsem vlastně dostal dvě varování v podobě „vánoční únavy“, ale nedokázal jsem se podle nich zařídit. Teprve třetí a skutečně masivní syndrom vyhoření mě donutil všechno změnit.
Dnes mohu zcela zodpovědně říct, že další syndrom vyhoření bych už zcela jistě nevydržel. Než vám popíšu, co jsem prožil a co bych radil těm, kterým vyhoření hrozí, nebo už s ním dokonce bojují, můžete se podívat na krátké video.
Video na téma syndrom vyhoření
Nejprve se podívejme, co o vyhoření říká psycholožka. Pak vám řeknu něco málo o tom, proč jsem vyhořel já. Na tomto videu si můžete poslechnout, co vyhoření obnáší, alespoň teoreticky. Hovoří PhDr. Šárka Dynáková, PhD.
Podle psychologů jsou tři až čtyři fáze, kterými se člověk k syndromu vyhoření dopracuje
První fáze – spousta energie, nadšení z práce, úspěchy, pocit nezničitelnosti. Kromě toho může člověk mít i pocit nepostradatelnosti, důležitosti práce (v mém případě práce s lidmi a pro lidi). Práce je nejvyšší formou seberealizace, hobby, zdrojem uspokojení. Současně skvělým prostředkem k tomu, aby člověk přehlušil své problémy.
Dnes už vím, že to je také fáze, ve které člověk spoustou práce sám sebe zahltí tak, aby neměl čas přemýšlet o svých problémech a řešit je (rodina, zdraví, sebevědomí, schopnost přijímání atp.). Nemusí to být fáze workoholismu, ale já jsem zažil i to. Z workoholismu jsem se naštěstí dostal sám, když jsem pracoval jako programátor v USA a pak v ČR pro americkou firmu a viděl jsem, jak můj kolega programování obětoval úplně všechno. Díky němu jsem z tohoto kolotoče včas vystoupil.
Další fáze
Může přicházet únava, elánu ubývá, ale bohužel ne tak zřetelně, aby to člověk začal vnímat jako varování. V této fázi by bylo ještě snadné syndrom vyhoření zažehnat. Když se dívám kolem sebe, vidím řadu lidí, kteří jsou právě v této fázi, ale jelikož nevědí a netuší, co obnáší opravdový syndrom vyhoření, na tato varování nedbají. Pocit nezničitelnosti zatím trvá až na malé výjimky.
Poslední fáze
Přechody mezi takto uměle označenými fázemi nemusejí být vůbec zřetelné, takže to berte jen jako snahu o jednodušší vysvětlení, jak syndrom vyhoření vzniká.
Nyní nastupuje skutečné vyhoření, člověk se začíná cítit na všechno sám, může být obrovsky unavený. Najednou přichází zklamání, pocit nenaplnění, obrovská nechuť být empatický a ohleduplný ke svému okolí. Chuť do práce mizí, potom už se práce stává doslova strašákem a člověk z ní má hrůzu. Každá maličkost začíná být nezvládnutelným problémem.
Může to znít dramaticky, ale začíná jít o holé přežití.
U mě, kdy jsem pracoval s klienty a řešil jejich trápení (mnohdy opravdu velmi vážná) přišel pocit, že už nechci a nemohu nikoho ani vidět. TEĎ POTŘEBUJI POMOC JÁ!
Přichází nejrůznější fyzické symptomy, nekonečná únava, potřeba ticha, samoty, spánku. Jenže někdy je únava tak velká, že člověk ani spát nemůže.
Syndrom vyhoření si vybírá daň i na mezilidských vztazích, v mém případě zasáhl celou rodinu. Doslova jsem se vyhýbal setkávání s dětmi, které mi nekonečně lezly na nervy, snažil jsem se vyhledávat jen samotu a klid. Nebyl pro mě problém se rozbrečet, sebemenší maličkost jsem vnímal jako něco, co bylo namířeno proti mně.
Totální vyčerpanost se projevila na všech úrovních. Nechtěl jsem ani slyšet o tom, že někdo ode mě chce pomoc, nechtěl jsem a nemohl jsem chodit mezi lidi, nechtěl jsem je vidět, nechtěl jsem poslouchat o jejich problémech. Když jsem opravdu musel jít ven, šel jsem se sklopenou hlavou, abych se nemusel na lidi ani podívat.
V podstatě jsem se snažil izolovat od celého světa.
Dospěl jsem k závěru, že trpím nejvíc ze všech lidí na světě.
Postupem času se přidaly další problémy, propadal jsem se stále hlouběji. Byl jsem naprosto paralyzován a nemohl jsem pracovat.
Vedlejším „efektem“ celého problému bylo, že jsem začal dělat chybná rozhodnutí, takže se moje situace zhoršovala i v dalších oblastech. Jedna chyba se nabalovala na druhou. Následky některých těchto chybných rozhodnutí si s sebou nesu dodnes, ale naštěstí ne v oblasti zdraví.
Dostal jsem se do totální izolace, nemohl jsem pracovat, ubývaly mi peníze, a tak pořád dokola.
Naštěstí jsem měl veškerou podporu v rodině, i když při zpětném pohledu vím, že to muselo být strašné období. Moje psychická i fyzická situace byla extrémně špatná. Opravdu nevím, jestli bych já sám soužití s takto postiženým člověkem ustál.
Proč jsem si vyrobil syndrom vyhoření
Syndrom vyhoření mi poskytl několik let času na to, abych na sobě pracoval, ponořil se do sebe, řešil své dlouho odkládané problémy, vypořádal se s minulostí.
Protože jsem neměl nikoho blízkého, kdo by uměl hlubinnou terapii, neměl jsem možnost se v problémech zorientovat touto cestou a musel jsem se tím prokousávat postupně, pomalu a v podstatě sám (to je jeden z projevů syndromu vyhoření – pocit, že jsem zůstal na všechno naprosto sám – samozřejmě to neodpovídá pravdě, ale takto to člověk pociťuje).
Postupně jsem v sobě objevil řadu zákoutí, kde číhala moje hlavní témata, která jsem neměl vyřešena.
Objevil jsem, proč jsem nedokázal říct klientům a studentům na kurzech „NE“.
Pochopil jsem, z čeho vyplýval můj perfekcionismus, snaha dělat vše co nejlépe bez ohledu na množství vynaložené energie.
Zjistil jsem, proč jsem stále vydával energii, rozdával se na všech úrovních, ale současně neuměl nic přijímat.
Pochopil jsem, proč jsem si připravil i další životní zkoušky, jak to souviselo s mou minulostí.
Jak jsem se vypořádal se syndromem vyhoření
Toto vyhoření mě donutilo velmi hluboce pracovat sám na sobě. Objevil jsem úžasnou terapii v podobně pobytů ve Tmě, kdy jsem trávil týdny o samotě, v tichu a naprosté Tmě (velké „T“ proto, abych vyjádřil svou úctu a vděčnost této nejmocnější terapii, jakou vůbec znám).
Praktikoval jsem na sobě Spiritual Response Therapy, naučil jsem se metodu Radikální odpuštění (Radical Forgiveness) Colina Tippinga, odpouštěl jsem všemu a všem, také sobě, odpustil jsem rodičům, řešil jsem si desítky a stovky dalších témat, která už volala po vyřešení.
V životě se mi spousta věcí obrátila vzhůru nohama.
Zachránil jsem skoro násilím před vyhořením i svou ženu, která do té doby pracovala jako zdravotní sestra pro olomouckou Charitu a od syndromu vyhoření nebyla daleko. Na rozdíl od ní jsem to díky osobní zkušenosti dokázal ještě včas rozpoznat a dodnes jsme vděční, že vyhoření nikdy nemusela zažít.
Rady, jak se vyhnout syndromu vyhoření
Na internetu se najde spousta rad, jak se vyhnout syndromu vyhoření. Mají jednu nevýhodu, protože jak sám vidím na různých lidech, kdo to nezažil, netuší, co ho může čekat, a tak nebere tyto rady až tak vážně.
Já sám bych doporučil, pokud na sobě cítíte nastupující syndrom vyhoření v jedné z uvedených fází, začněte na sobě pracovat a třeba zrovna s pomocí hlubinné terapie objevte, proč tolik pracujete, co tím chcete získat, co vám chybí, proč vám to chybí a jak se s tím vypořádat, dokud je čas.
Věřím, že hlubinná terapie může být skvělá prevence syndromu vyhoření. Za každým vyhořením se skrývá řada důvodů, které vám mohu pomoct odhalit. Čím dříve, tím lépe a tím větší šance, že se vyhoření vyhnete.
Cítíte, že byste mohli vyhořet?
- Neklaďte na sebe tak velké nároky.
- Nehledejte na svém okolí jen chyby a problémy.
- Naučte se říkat NE.
- Nepřebírejte úkoly za ostatní jen proto, že „vy je dokážete udělat lépe“.
- Zbavte se pocitu zodpovědnosti za všechno a za všechny kolem sebe.
- Naučte se něco nechat těm ostatním – práci, zodpovědnost, rozhodování…
- Naučte se poznat své priority a dělejte to, co je skutečně důležité.
- Najděte si nějakého koníčka a čas pouze pro sebe.
- Pokud jste perfekcionisté, snažte se přijít na to, co vás k tomu vede, a zbavte se toho.
A hlavně… Pokud to jen trochu jde, řekněte si někomu nestrannému o pomoc, dokud je čas. Rád bych vám nabídl i svou pomoc.
Uvědomte si nedozírné finanční následky, které může syndrom vyhoření mít. Když člověk pár let nemůže pracovat tak, jak by bylo třeba, jsou škody nevyčíslitelné. A to je pouze jedno jediné omezené hledisko…
Co mi dal syndrom vyhoření?
Syndrom vyhoření, který jsem po letech s podporou rodiny (a různých terapií, které jsem na sobě praktikoval) překonal, mi vzal, ale i dal mnoho.
- Donutil mě mnohem více poznat sám sebe.
- Zbavit se spousty nedořešených problémů.
- Hledat cesty další práce na sobě a mnoho dalšího.
- Musel jsem si velmi hluboce zpracovávat témata ze svého dětství.
- Dořešil jsem různé vztahy.
- Musel jsem vyřešit vztahy s dětmi atd.
- Dostal jsem tak mimochodem i dárek toho, že už chápu, že spousta lidí trpí mnohem více než já. A umím je více chápat.
- Bylo toho mnohem víc, tolik, že to už ani neumím napsat.
Prostě už nejsem stejný jako před vyhořením. A doufám, že něco ze své zkušenosti budu moct předat i vám.
A jako vždy, zde je můj Kontakt pro vás, pokud máte pocit, že by syndrom vyhoření mohl hrozit i vám, nebo mu chcete včas předejít…