Nezasloužím si být šťastná a bohatá, protože jsem špatná
Tento záznam z hlubinné terapie navazuje na článek Nedostatek peněz a ztráty jako v začarovaném kruhu, na jehož závěru jsem vysvětlil, jak jsme se dostali až k této terapii přes fotografie klientky z raného dětství.
Dnešní příběh je o klientce, která se celoživotně cítí špatná, často sama sebe označovala za „špatnou holku.“ Protože toto nebyla její první hlubinná terapie, měla již zkušenosti s tím, jak zpracovávat svou minulost. Ta se jí velmi dobře a rychle vybavovala. Již před zahájením terapie na sobě cítila, že tentokrát potřebuje vyřešit něco ze svého raného dětství, takže jsem to při vedení hlubinné terapie respektoval.
To, jak rychle si klienti vybavují svou minulost, minulé životy, nebo jen události z této inkarnace, se po hlubinné terapii postupně zlepšuje a zrychluje. Současně s tím se i prohlubuje schopnost zpracovávat si svou minulost. I to svědčí o tom, že hlubinná terapie mimo jiné čistí mysl a zlepšuje její fungování.
Hlubinná terapie a traumata z dětství
Klientka tedy přišla s tím, že věří, že problém bude mít kořeny v jejím dětství.
Barometr chování před terapií ukázal, že klientka v dětství cítila „Strach ze ztráty, Nechaná na holičkách, Nemá volbu“. Barometr chování jsem vytestoval i ve vztahu k rodičům: „Přemožená, Nemá volbu, Přehlížená, Zklamaná, Nemilovatelná, bez lásky“.
Toto byl tedy výchozí stav a zahájili jsme hlubinnou terapii. Výsledný barometr chování najdete na konci článku.
Klientka si okamžitě vybavila celou řadu negativních postulátů, takže jsem ji nechal, aby si je opakovala. To v ní vyvolalo různé emoce i fyzické pocity (somatika). To vše jí pak pomůže vrátit se do minulosti.
KL (klientka): Jsem špatná, jsem nehodná být milovaná, jsem „vadný výrobek“. Je to jako vadné auto, nikdo s ním není spokojený, nepodává spolehlivý výkon. Dělám moc chyb, téměř nic neumím, co umím, to dělám špatně, mám na sobě tolik vad a poruch. Zacházet se mnou nepřináší druhým lidem a asi ani světu potěšení.
Nezasloužím si, aby mě někdo měl rád. [bolí ji v levé polovině těla, tlak na srdci, levé koleno, levá noha, tlak na srdce, bolest hlavy].
PK (Pavel Kaiser): Proč si nezasloužíte, aby vás měl někdo rád?
KL: „Dělám všechno špatně, špatně se chovám, špatně vypadám, hodně brečím, hodně se stydím, hodně se vztekám, jsem urážlivá, neumím se zalíbit, dělám špatný věci, co děti dělají.”
Můj komentář: Všimněte si, že klientka je v přítomnosti, ale přesto již zmiňuje ve svých postulátech to, že děti něco dělají.
PK: Je nějaká událost, kdy si toto vše říkáte?
KL: Ano, v dětství, když jsem hodně malá. Jdu do školky s mámou, nechce se mi tam, tahám mámu dozadu, máma mě táhne dál. Všechno se ve mně stahuje, mám hrozný strach a nechci tam jít mezi cizí děti a cizí dospělé.
Máma se mračí, táhne mě za sebou, všech ve mně těžkne, připadám si, jako bych šla do vězení, na popravu, je to tak těžký, ani to nemohu snést, je mi tak špatně.
Chci, aby mě objala, řekla, že mě má ráda, že na mě bude myslet. Máma mi říká „Ne abys tady řvala, žádný řvaní!“
Vychovatelka mě vítá, nelíbí se mi, je to jako u doktora, má bílý plášť, doktory nemám ráda. Táhne mě za ruku, začínají mi téct slzy, máma se na mě ani nepodívá, odchází. Brečím, asi mě nemá ráda, jsem jí nepříjemná a protivná, je jí líp beze mě.
Brečím několik hodin. Cítím se, jako bych ani nežila, jako bych ani nebyla v těle. Strašně malinká a slabá, takový malý „nic“. Uvědomuji si, že jsem se tam cítila taková postrkovaná jak nějaké zvířátko, ne jako milované dítě, jako něco obtížného, protivného. Na obtíž.
… klientka se vrací zpět a prochází tutéž událost opakovaně…
KL: Strašně se bojím, stydím, nechci být s cizími dětmi, nedokážu si představit, co mě tam čeká, mám pocit, že divně vypadám. Máma mě táhne za ruku, dovleče mě tam, těžknou mi nohy, bolí hlava, stahuje se mi srdce a krk. Máma mi říká „nezdržuji, spěchej, dělej, rychle, oni tě tam neukousnou“. Cítím nechuť, odpor, strach, jsem jako svázaná, scvrklá, ráda bych brečela, ale máma by se zlobila. Nechci brečet.
Už se z toho nemůžu vyvlíknout, začnu brečet a brečet. Máma odchází, ani se neotočí, děti se mi smějou.
Nemám žádnou svobodnou vůli, nikoho nezajímá, co já chci, obzvlášť ne moji mámu. Ji zajímá jen to, co chce ona. Všechno se ve mně úplně třese.
Můj komentář: Povšimli jste si souvislosti mezi postuláty klientky a tím, co před terapií ukázal barometr chování?
KL: Já tam jít nechci! Máma říká: „To mě nezajímá, dělej, musíš tam jít!“ Nikdo mě ani neslyší, nevnímá. Jsem obtížná, směšná pro ty děti, divná pro dospělé. Jako by všechny pěkné věci, místa, situace a lidi byli jinde než já. Je to tím, že jsem špatná. Jako bych žila v úplně jiném světě než ti šťastní. Svět je tak rozdělený.
PK: Je nějaká podobná dávnější událost? (to je jedna z mnoha instrukcí, která pomáhá klientce dostat se do vzdálenější minulosti)
KL: Ano, je to ještě dál v dětství. Vidím červený koberec v předsíni, na něm žlutý vzor. Slyším hlasy, máma křičí a brečí: „Já už to nevydržím, já už to nevydržím, já ji nechci, kdybych ji neměla, bylo by všechno jiný. Já ji nechci!“
Táta říká, ať je zticha, že to můžu slyšet. „Ona mi přeci nerozumí“, říká máma a pokračuje: „Já jsem ji neměla chtít.“ Strašně brečí, hystericky, táta ji utěšuje: „Nekřič, Mílo“. Máma: „Nech mě, je to tvoje vina, já už jsem děcko nechtěla, tys pořád chtěl, mně stačil Péťa. Já jí vůbec nerozumím, ona není jako já, je to malej parchant, je vzteklá a uřvaná. Ani můj táta a máma ji nemají rádi, to jenom ty!“
Táta: „Já mám rád tebe, Mílo, já myslel, že ti dítě udělá radost, že budeš zase spokojenější.“
Cítím se tam jako hromádka neštěstí, v celém těle i okolo mě je něco šedého a černého, jsem tím jak zasypaná. Jsem jak zasypaná neštěstím, neláskou, odmítáním. Bolí mě na srdci, v celé hlavě, v nohách, v celém těle i okolo mě. Je to jako vesta z něčeho tmavého, jsou to ty její řeči, jako kdyby mě zasypaly.
Můj komentář: To, co dítě slyšelo od rodičů (a čemu údajně nemělo vůbec rozumět), považuji za klíčové postuláty. Proto klientku vedu k tomu, aby si je nějakou dobu opakovala a uvědomovala si, čí slova to jsou. To je pro odblokování zásadně důležité.
KL: Ano, jsou to řeči mých rodičů. Moji rodiče mě nechtějí. Jako bych přestala žít… Všechno se pro mě zpomalilo, ztěžklo. Celý svět okolo je těžší a já vím, že to tak už bude pořád.
Tato událost souvisí s mým problémem tak, že to bohatství se skrze to všechno ke mně nemůže dostat. Jak jsem oddělená, nejde to. Mám těžké nohy, těžké ruce, bolí mě srdce, hlava je těžká a prázdná.
Pokud nějaké štěstí a bohatství je, tak je někde strašně daleko (pláče). Já už se k němu nedostanu. Všechno se ve mně třese.
… klientka se opět vrací na začátek události, aby ji ještě hlouběji prošla a pochopila.
KL: Máma říká: „Já ji už nechci, já ji už nechci, s ní to není k vydržení. Ona je hrozná… Já jsem ji nikdy nechtěla.“
„Ona je hrozná, já už jsem unavená, furt řve nebo brečí, ani naši ji nemají rádi. To tys chtěl děcko… Teď ji máš! Ty ji máš rád, ty máš rád ji a ne mě. Nechci ji! Kdo ví, jak bude vypadat, až vyroste, ani není moc chytrá, jenom se stydí, řve, tváří se jak… (vynecháno).“
Cítím se jak pod hlínou, jako by mě to zasypávalo. Je to hrozně těžké, tmavé, mám pocit, že to na mně bude ležet pořád.
Ta slova, že mě nechtějí, mi vytvořila zábranu mezi mnou a světlem a něčím světlým. Vůbec jsem neviděla světlo, svět byl šedý a černý, smutný, plný neštěstí a smůly. Jenže to nebylo moje, to bylo jejich, já jsem si to jenom od nich převzala. Když to říkají rodiče a nechtějí mě, tak kdo by mě mohl chtít? NIKDO, vůbec nikdo!
… po dalších otázkách si klientka vybavuje další událost, z ještě dřívějšího dětství.
KL: Ležím v postýlce, něco mě probudí, nutí mě to křičet. Křičím a křičím. Máma mě nechce, křičí „Já ji nechci, já už to nevydržím“. Chtěla jsem, aby mě někdo pochoval, aby mě někdo zahřál, bála jsem se. Chtěla jsem se k někomu přitulit, hodně, hodně…
Rodičům vadí, že pláču, že je mi smutno, že něco chci. Obtěžuje je to. Moje potřeby nezajímají rodiče, a tak to nebude nikdy zajímat nikoho.
Můj komentář: Síla postulátů je mj. i v tom, že člověk přestává rozlišovat a problém vidí všude – viz výše. Klientka si chování matky přenáší na celý svět a věří, že takto to už bude pořád a se vším, což se jí následně v životě skutečně plní.
… Dále s klientkou provedu něco, co jsem objevil jako velmi přínosné pro pochopení situace. Bude se vám to možná zdát jako z pohádky, ale funguje to a umím to s lidmi udělat… Instruuji klientku, aby se vrátila na začátek události, ale tentokrát ji prošla jako její matka!
KL (nyní ale jako svoje matka): (mění polohu na židli, přemýšlí, mění se jí výraz v obličeji) Cítím, že jsem zlá, ale nechci to. Mám být šťastná, ale nemohu – nechci být s manželem, nebaví mě. Chtěla bych být s někým jiným, nemám ho ráda.
K dceři cítím odpor a zároveň uspokojení z toho, že nad ní mám moc. Nejsem šťastná, ani moje máma nemá mou dceru ráda. Chtěla bych žít jinak, bohatěji, krásněji. Chtěla bych být spokojená, chtěla bych si užívat života, ne jenom tak živořit.
Chtěla bych, aby tu svět byl pro mě. Chtěla bych být bohatá, chtěla bych mít moc a sílu. Atd., další podrobnosti zde vynechám…
PK: Co jste si tedy v této události uvědomila?
KL: Uvědomila jsem si, že moje matka nechce, abych byla šťastná a bohatá, protože ona není bohatá. Ona nechce, abych na tom byla líp než ona. Převzala jsem od mámy tento program: „Když nejsem šťastná já, nebudeš šťastná ani ty. Když nejsem bohatá já, nebudeš bohatá ani ty.“
Máma je zatrpklá, nepřející, je nešťastná, nespokojená. Chtěla by jinýho manžela. Tátovi nerozumí, nechápe ho, není jí příjemný, otravuje ji s ním žít, je to pro ni těžký, otravný, těžký, těžký a otravný. On ji přitom má rád, ale jeho láska ji jenom obtěžuje, neví si s ní rady.
PK: Vraťte se do události znovu jako matka!
KL: Jsem plná nespokojenosti, zášti, odporu, vzteku, hněvu, poťouchlosti. Chci ubližovat. Když já jsem nešťastná, ať jsou všichni kolem mě také nešťastní. Nedovolím všem okolo, aby byli šťastní. Když nejsem šťastná já, nebude šťastný nikdo. (cuká sebou)
Můj komentář: Toto jsou praktické ukázky prokletí. Ačkoliv zde nebylo slovo “prokletí” vyřčeno, tyto myšlenky a slova mají značnou sílu a následně klientce zkazí několik desítek let života!
PK: Vraťte se na začátek události a tentokrát ji projděte opět za sebe.
KL (prochází událostí opět sama za sebe): Matka se mnou manipulovala, vnukla mi myšlenky, které nebyly moje, zaklínala mě. Byla jako dvě bytosti. Něco uvnitř ní bylo zlý.
Můj komentář: Jak vidíte, klientka získala na událost zcela jiný náhled a rozumí jí, prochází jí zcela jinak. Po tomto uvědomění již klientka nemá žádná somatika (jejichž popis jsem zde pro zestručnění vynechal). Proto začínáme dělat tzv. „výstupní kontrolu“. Klientka si zpětně prochází události, které před tím vnímala negativně.
KL: Sedím na koberci v předsíni, kolem mě je bublina, jako balon, za ní se něco děje, uvnitř je ale světlo, ticho, klid. Hraju si a nic zlého nevnímám.
… další událost …
KL: Jdu do školky, ty věci se dějou, ale nezasahují dovnitř.
Můj komentář: Toto je lehce zkráceno, ale podstatné je, že klientka se cítí v událostech, kde před tím trpěla, dobře. Již tam nenachází nic špatného a necítí v těle žádná somatika.
Po skončení terapie, kdy se klientka vrací do přítomnosti, ještě cítí určité pochybnosti. Je to pro ni nový a zvláštní pocit, který nezná. Má strach, že to, co se jí vybavilo, není pravda. Nechce se ještě smířit s tím, že ji matka takto nechtěla.
Kontrola barometru chování ukazuje: “Rovnost, Výkonná, Má volbu”.
Jelikož se jedná o zkušenou klientku, rozcházíme se s tím, že nechá věci „doběhnout“ ve spánku a pokud by ještě potřebovala něco pochopit nebo zpracovat, budeme na tom pokračovat.
Poznámka po dvou dnech od hlubinné terapie: Klientka hlásí, že se cítí velmi dobře, směje se, vnímá svět jako celkově „světlejší a lehčí“. Je spokojena.
Pokud vás tento příběh z praxe hlubinné terapie oslovil a cítíte, že bych i vám mohl pomoct, je zde pro vás můj Kontakt.